KARL FRIEDRICH KÜBECK
Baron Karl Friedrich Kübeck von Kübau, majitel zámku v Lechovicích se narodil v roce 1780 jako syn krejčího v Jihlavě. Mládí prožil ve Znojmě, kde navštěvoval hlavní školu (stála v místech dnešní školy na Václavském náměstí) a gymnázium s výbornými výsledky. Bez problémů vystudoval ve Vídni a v Praze práva a národní hospodářství. Z chudého chlapce se stal jeden z nejdůležitějších mužů rakouské monarchie. Ve státních službách byl od roku 1800, roku 1814 se stal referentem Státní finanční rady a o dva roky později byl povýšen do rytířského stavu s predikátem „von Kübau“. Od roku 1840 působil ve funkci prezidenta dvorské komory, tj. nejvyššího finančního úřadu říše, dal podnět ke zřízení Národní banky ve Vídni (1848), zároveň řídil rakouské mincovnictví a těžbu hornin. V roce 1841 jej císař Ferdinand V. pověřil řízením státních drah, o pět roků později se zasloužil o rozvoj telegrafu v Rakousku. V roce 1848 se zúčastnil jako poslanec historického sněmu stavů v Kroměříži a koncem roku 1849 byl vyslán jako delegát rakouské vlády na sněm do Frankfurtu. Svoje společenské postavení získal vlastní dlouholetou úřednickou činností. Je znám Kübeckův postoj k událostem 1848/49, kdy pochopil, jak sám v roce 1850 napsal, že „revoluce pohltila v Rakousku šlechtu a demokracii a přivedla k vládě armádu, úřednictvo a církev.“ O rok později jej císař jmenoval prezidentem nově jmenované tzv. říšské rady.
Za své služby ve prospěch monarchie byl vyznamenán mnoha řády, mezi nimiž byl řád sv. Štěpána - rytířský kříž (1822) a začátkem roku 1852 dostal jedno z nejvyšších vyznamenání - velkokříž Leopoldova řádu. Tímto vyznamenáním získal nárok na povýšení do šlechtického stavu.
Zemřel 11. září 1855 na choleru na své zemědělské usedlosti nedaleko Vídně, byl pochován do rodinné hrobky v Lechovicích.
MILOŠ ŠAFRÁNEK,
hudební publicista a spisovatel, diplomat, překladatel, otec historičky fotografie Anny Fárové a spoluzakladatel pražského Divadla hudby, který někdy užíval pseudonym Expromtus, se narodil 23. ledna 1894 v Lechovicích (po odchodu v mládí rodnou obec nikdy nenavštívil) a zemřel 28. dubna 1982 v Praze.
V letech 1905-1912 vystudoval telčskou reálku a vykonal doplňovací maturitu na Akademickém gymnáziu v Praze. V roce 1919 absolvoval Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze. Poté pracoval ve službách Ministerstva zahraničních věcí. Na velvyslanectví v Paříži, kde působil v létech 1927-38, byl v úzkém osobním styku s desítkami osobností francouzské a české kultury a rozvinul cennou kulturně propagační činnost. Uvedl zde mnohé skladby českých a slovenských skladatelů. Spolupracoval na knihách a překladech děl o české hudbě a libret. Na počátku 2. světové války se vystěhoval do USA (1939-45) , kam uvedl i Bohuslava Martinů. Od roku 1946 žil v Praze, kde stál u zrodu Divadla hudby. Napsal řadu knih věnovaných především B. Martinů (monografie Bohuslav Martinů - The Man and his Music, 1944 a Bohuslav Martinů - Život a dílo, 1961; dále literární odkaz: Bohuslav Martinů - Domov, hudba a svět, 1966) a mnoho odborných článků, statí a studií do domácích i zahraničních časopisů.
FRANTIŠEK BOBEK
spisovatel, dramatik, redaktor a pedagog, se narodil 26. 3. 1882 v Římově-Vískách na Třebíčsku jako syn panského cihláře. Po absolvování školy v Čáslavicích, gymnázia v Třebíči a učitelského ústavu v Poličce se vydal na pedagogickou dráhu. Začal učit jako zatímní učitel v Zubří u Rožnova, Roketnici u Vsetína, ve Vel. Bystřici u Rožnova, v Břeclavě, ve Vnoranech a v Nenkovicích u Kyjova, kde dostal definitivního učitele II. třídy. Byl jednatelem učitelského spolku a literárně činný, přispěl celkem do 54 různých novin, časopisů a kalendářů. Vydal 6 knih, z toho dvě vyšly ve druhém vydání. Na Valašsku, později i na Slovácku sbíral pro Leoše Janáčka lidové písně. Na Valašsku zapisoval i národní pohádky a pověsti, jeden díl vyšel tiskem a ostatní po téměř 50letém uchovávání převzala Akademie věd. Spolupracoval s předními kulturními osobnostmi meziválečného období.
Procestoval celou řadu evropských zemí. Zúčastnil se první světové války, byl zajat,stal se legionářem a po 3 a půl letech se vrátil do vlasti. Působil na Znojemsku, a to v Šanově, kde založil českou menšinovou školu. Poté učil v Rudlicích a před odchodem na odpočinek učil v Hor. Újezdě. Jako penzista působil téměř čtyři roky ve znojemském muzeu, podílel na uspořádání herbáře květeny Znojemska. Od roku 1952 žil v Lechovicích u své dcery, učitelky Libuše Hladíkové. V obci působil ve funkci obecního kronikáře a knihovníka až do roku 1958. Zemřel v pondělí 10. února 1959 v Lechovicích a je pochován na hřbitově ve Znojmě.
